Provozované WEBy:   Totem.cz |  Čítárny |  Český film |  Seaplanet |  Humor/Hry/Flash |  Flash CHAT    Chcete svůj WEB? Napište nám 
Zpět na úvodní stranuISSN 1214-3529
Neděle 28.4.
Vlastislav
Zde se můžeš přihlásit jméno:
heslo:
nové 

 Všechny rubriky 
 Próza
 > Próza
 > Povídky
 > Fejetony
 > Úvahy
 > Pohádky
 > Životní příběhy
 > Cestopisy, reportáže
 
    

   
 
 Napsat do fóra o>
   
  

Ve VAŠEM prostoru redakce Totemu nezodpovídá za obsah jednotlivých příspěvků.
František Sochor
Autor: Kostka (Občasný) - publikováno 22.10.2007 (12:24:29)

František Sochor

 

 

„Zalejete mně to zase?“

„Tak počkejte, já dám vodu.“

            Chlapík vešel do budky a začal se rozhlížet.

„Hele! To je noťas?“

            „No jo.“

            Zaujatě se na přístroj zahleděl.

            „Já mám takovej problém, jo. Potřebuju navigaci. A teď, schválně, co byste mi radil? Jedna možnost: koupím noťas za dvacet tisíc. Anebo: koupím jenom tu navigaci za deset.“

            „Jde o to, jestli ten notebook potřebujete ještě na něco jinýho.“

„Na četování.“

„Tak to si musíte vybrat, jestli chcete obojí, anebo jenom tu navigaci.“

Mluvil sekavě a trochu zadrhával.

„To je jasný. Jenže rozumíte. Koupím noťas za dvacet a k tomu musím přikoupit mapy, ty cédéčka. To je tak čtyři tisíce navrch. Dá se to stáhnout, ale to je takový nic moc, jo. Plus, anténa na satelit. To je dalších pět tisíc a už jsem na třiceti. Kdežto samotná navigace –deset tisíc.“

„To musíte vědět vy, jestli ten notebook nutně potřebujete i na něco jinýho než na tu navigaci – jestli má cenu si ho kupovat zvlášť.“

„No já chci četovat. To mě baví, jo. Já jsem se rozved, jo, tak je to pro mě takový luftování.“

„Aha.“

„Tak jestli koupit noťas s mapama, anténou a vším za třicet, anebo noťas jenom za patnáct na to četování plus navigaci zvlášť.“

„Tak to já nedokážu posoudit.“

„Vono to nakonec vyjde, že si budu muset koupit voboje. To si asi myslím. A vy na tom děláte co?“

            „Já na tom jenom píšu. Čtu a tak. To je stará šunka, dal jsem za to dva tisíce.“

„A kdybyste k tomu koupil internet, tak můžete četovat, ne?“

„To asi jo, ale bylo by to pomalý. Takhle jsem vo tom nepřemejšlel.“

„Aha. A co na tom děláte všechno?“

„Nic, jenom píšu.“

            „Píšete. A jako, jestli se můžu zeptat, co na tom píšete?“

            „Různý věci do školy. Texty na semináře.“

            „Jo student!“

            „Hm...“

            „No teda! To jste mě dostal. Na to já nikdy nebyl. To ne, studovat. Dělali mně testy měření IQ a naměřili mně, že mám sto dvacet devět. Jenže nevyužitých.“

            „Jak na to přišli, že nevyužitých?“

„No ne, na to nepřišli voni, to vím. Já to nevyužiju, rozumíte. Já mám sto dvacet devět IQ, ale nevím, co s tím mám dělat. Číst mě nebaví. Já u toho usnu. Dneska jsou lidi vzdělaný, nabiflovaný, ale to není pro mě. Oni vystudujou, ale chytrý nejsou, znaj tamto a tohle. Ale to není chytrost. To vidíte všude kolem sebe, například politici. Ne ne, vopravdu myslím, chytrost a vzdělanost, to je rozdíl. Einstein. To byl génius, ne? Byl, žejo?“

„Určitě.“

„A taky na školu sral. Protože ho to nezajímalo!“

„No to jo. Byl dobrej v tom, co ho zajímalo. Tak dělejte, co vás zajímá, a pak to využijete komplet, celejch těch sto dvacet devět.“

„To je pravda. Mě baví třeba o muzice si číst. To mně do hlavy jde. Věci o muzice, historie... Čtu a hnedka všechno vím.“

„Protože vás to zajímá.“

„Co jsem dělal v první třídě vím, anebo ve třech letech, všechno si přesně pamatuju! To jsou věci, který si pamatuju. Ale biflování? Jo, když táta řekl, koupím ti kolo, tak jsem měl nejlepší písemky, no daleko ze všech nejlepší. Ale jinak? Mně to nic neříká. Nebyl jsem blbej, ale škola mě nikdy nezajímala. Třeba pravopis, jéžišimarja. Tvrdý a měkký i, jo. To mně je úplně jedno, to jsou blbosti! A myslíte, že by mi to nešlo? Když jsem byl ve Španělsku, tak jsem se naučil, normálně, jenom co jsem pochytal z toho, jak se mluví. A mluvil jsem, ne nějak nóbl, jo, řekněme jako českej Vietnamec – ale domluvím se. Španělština má es, a to je množný číslo, všechno jenom es a tím končej. Jednoduchý! Českej jazyk, to je něco hroznýho. To všechno skloňování – úplně zbytečně složitý.“

„No jo, možná...“

„Slovenština, ta je jemnější. Tu mám radši! Anebo staročeština, to je něco jinýho, to byl krásnej jazyk.“

„Hm.“

„Třeba takovej pajzr. Víte, co to je.“

„To nevím.“

„No jako...“ Napřáhl ruce a začal trhaně gestikulovat, jako by rýpal rýčem.

„Jako rýč?“

„Ne rýč. Pajzr. Jako... no, páčidlo.“

„Páčidlo.“

„To je z němčiny, pajzr, jako pajzer. Kdežto sochor, to je staročeský slovo. Jenže to už tady dneska nikdo nezná.“

„Sochor, není to spíš něco jako kyj?“

„No kyj. Spíš...“ Opět naznačil gesto rýče. „Sochor. Jako když dřív s vorem přepravovali ty... klády, nebo dřevo prostě. Tak to používali na odrážení ve vodě. To je původně staročeský slovo. To už dneska vůbec nikdo neví, co to je!

„Ono se dneska už vorem moc nepřepravuje...“

„No to ne. Ale je to staročeský slovo, sochor. Staročeský slovo!“

            „Ukažte tu skleničku. Nepraskne to, když je to ze skla?“

            „Ne, to sklo je silný.“

            Vařící voda dosáhla asi do poloviny.

            „Takhle?“

            „Ještě trochu by to chtělo.“

            „Hm. Tak já ještě napustím. Budeme muset zas počkat, než se uvaří.“

            „Já jsem sociálně adap-, adaptabilní. Jakože se dokážu bavit s kýmkoli, může bejt študovanej, s dělňasem, s kýmkoli pokecám.“

„To máte dobrý. To je výhoda.“

„A vy jste přes co, jak píšete ty semináře?“

            „Filosofie.“

            „No teda! Vzdělanec! Každej má dělat, co ho baví. Kluk, to byla paráda, špičkovej klavírista. Jeden z nejlepších v republice. Ten dělal támhle konzervu v Teplicích, to byla radost se na něho podívat. Ale je to těžký. Tak teďka šel na toho hoteliéra.“

            „Počkejte – proč s tím seknul?“

„No přece vona, jak utekla! Ona to byla vzorná matka, vzor všech matek. Tak vona na to dbala, dohlížela na něj. A najednou frnk, za nějakým horolezcem, já nevím, jestli v tom je sex. To je vyloučený, protože na tohle ona nějak moc není, to já zas vím. Kdoví, co se stalo. Záhada! A teď si vemte, co ten kluk.“

„To je blbý, tak najednou to položit, když k tomu tíhnul...“

„Jo, když to je šestnáct let, patnáct, to je člověk takovej... no – puberťák. Lítá, machruje. Ale vnitřně... uzavřenej, no... Já jezdím po všech čertech, tak se mu nemůžu věnovat... Není to dobrý. Ale ty mladý se potřebujou dneska otrkávat. V Americe, ten sem jde studovat a nepíše domů mámě „pošli došli“. Ne jako Čech, jo? Američan se to... tak nějak stydí. Veme si brigádu, tohle, to není jako Čech. My sme maličký. Dyť se podívejte: co se nepodařilo Hitlerovi zbraní, to se jim podařilo teďka tím, no, markou. Podívejte se na ty firmy, támhle Kaufland, jak tam jezdím. Jak jsou z nich všichni na větvi, z těch Němců. A Čech jenom –“ napodobil přihrbenou poklonku. „Všichni jsou z nich tady posraní. A co máme? Co nám tady patří? Ba ne, Češi jsou hroznej národ. Hroznej národ.“

„Hm...“

.           „A přitom školství máme jedno z nejlepších. To není jako venku. V Americe, tam nevědí, kde je Praha! Nebo ve Švýcarsku, jo? Já mu řeknu, že jsem z Prahy, a von, z Prahy? To je u Moskvy? Tyvole, Moskva, to je od Prahy dva tisíce kilometrů, a ty seš od Prahy devět set! Kdežto tady známe všechno, kde je Amerika, kde je Afrika, kolik je tam lidí. Máme to široce, kdežto voni znaj jeden jedinej obor, a v tom jsou pak špičkový. Jim dáte spočítat dva krát třicet a oni vytahujou kalkulačku. My to máme rozložený, jako široký, to je to. Akorát že to nedovedem prodat. To je to! Co myslíte, já jsem začal jezdil s kamionem po deseti letech. A proč? Kde jinde si přijdete na peníze? To dělaj i inžinýři. Protože kde jinde si vydělá padesát nebo i šedesát tisíc? Takovej inženýr, co mu kdo dá? Nač je člověku, že je studovanej? Neříkám, umělec. Ten když to od přírody má, tak to prodá. Ale inženýr? Ten musí od píky. Ale nic, to je ten kapitalismus dneska. Co kapitalismus, je to zatím jen v takovejch plenkách. Zatím si na to tady jenom tak hrajem, to teprve všechno pořádně přijde.“

            V konvici cvaklo, i druhá várka mezitím dobublala.

            „Komunismus není dobrej. Žádná společnost není dobrá. To taky nebylo dobrý, když jeden dělal víc, druhej míň, a voba brali stejně. Já jsem byl ve straně, tys ve straně nebyl, tak jsi měl míň. Oni to chtěli všechno srovnat, všechno do lajny. A jaks trochu čouhal, fšššt, a buď jako ostatní. To je jako v tý muzice. Pražský výběr. No ti když přišli, to bylo něco jinýho, co nikde nebylo! V Americe na to koukali: co to je?? Bylo to jiný, lepší než všechno vostatní, tak šup, a už byl zákaz. Podívejte: v devětaosmdesátým, jak to prasklo, tady nebylo potřeba peníze. Tady všechno bylo! Bylo potřeba jiná věc: kontakty. A kdo měl kontakty? Komunisti. Ti věděli, kde mají tamto, s kým navázat obchod, koho podplatit, kdo mi dá tohle a kdo tamto. Tak začli dělat miliony – ale pořád to byli ti bývalí komunisti, jo? Ti druzí lidi totiž v těch začátcích, když byl devadesátej, vůbec neměli šanci.“

            To už měl chlapík sklenici doplněnou až po vrch a s řečí postupně couval k východu.

            „Ale jsem optim... optik. Ne, optimismus.“

            „Optimista.“

„Jo, optimista. Věřím, že to zas všechno dáme dohromady.“

„Doufejme.“

„Akorát teďka ta ženská, jak utekla, to mně nejde do hlavy. To je záhada, tak mně to šrotuje, co se stalo, jo. Nejhorší na tom je, že to dycky odskáčou ty děti. Co, vo mě nejde. Mně je to jedno! Vo mě vůbec nejde.“

„No jo, ty děti.“

„A vy jste sám? Neženatej?“

„No, sám. Neženu se do toho.“

„To ale není ono, že jo. Bejt sám. Člověk potřebuje takový to objetí. Co, sex, o to... pche. O to nejde. To chodím do bordelu a mám to levnější než manželku. Ale to není ono, to je takový chladný.“

„Jo jo. To si myslím taky.“

„Že jo? Chybí tam ta blízkost, to vopravdový teplo.“

„Přesně tak.“

„No vidíte. Vy to nepotřebujete? Nemáte nikoho, jo?“

„Pracuju na tom.“

„Pracujete na tom! Že jo? Člověk to potřebuje. Takový to objetí, víte.“

„No jo.“

„Tak moc díky za to kafe. Vás tady votravuju, co? Tak já pak přinesu ten papír, jo, vyplníme to.“

„To můžete rovnou, až pojedete kolem okýnka.“

„No ne, já kvůli kolečku, abysem tady pak zbytečně nestál.“

„Tady se zdržíte dvě minuty.“

„No tak jo. Tak to jo. Děkuju. Tak zatím!“



Poznámky k tomuto příspěvku
celulosa (Občasný) - 23.10.2007 > :-)
Doporučil 
<reagovat 
povzbuzovač (Občasný) - 24.10.2007 > k Níčemu
Doporučil 
<reagovat 
ztratila (Stálý) - 25.10.2007 > vole, to je nářez!
Body: 5
Doporučil 
<reagovat 
damika (Občasný) - 25.10.2007 >
Body: 5
Doporučil 
<reagovat 
noa (Občasný) - 27.10.2007 > prefektní - obzvlášť mě bavily rytmické vychytávky - odmlky, vsuvky, vycpávky. moudra samozřejmě. radost číst - takový to lidský teplo, to musí bejt aj v tý literatůře, vo to nic :-)

je to trošku jiná kategorie, ale co do lidskejch mouder a logiky hrou jsi mi připomněl "ivánku, kamaráde"
Body: 5
Doporučil 
<reagovat 
ztratila (Stálý) - 27.10.2007 >

Neříkám, umělec. Ten když to od přírody má, tak to prodá.

 

;)


<reagovat 
Hrdý (Občasný) - 6.11.2007 > umí
Body: 5
Doporučil 
<reagovat 
zase zkrvák (Občasný) - 24.12.2008 >
Body: 5
Doporučil 
<reagovat 
Simonka (Občasný) - 10.6.2010 >
Doporučil 
<reagovat 
  Zrušit obrázky    Zrušit větvení  

Přidat vlastní poznámku a hodnocení k příspěvku
<jméno   e-mail>

Kontrolní otázka proti SPAMu: Kolik je jedna + sedm ? 

  
  Napsat autorovi (Občasný)  
   


Copyright © 1999-2003 WEB2U.cz, Doslovné ani částečně upravené přebírání příspěvků a informací z tohoto serveru není povoleno bez předchozího písemného svolení vydavatele.

Design by Váš WEB

Addictive Zone Orbital Defender Game
free web hit counter